Dnes vám chci napsat postřeh z jednoho semináře, na kterém jsem nedávno byla. Byl o odvaze.
Nevím jak vy, ale já se svojí odvahou často potýkám. Na semináři jsme se shodli na tom, že často je největší odvahou vůbec jednat, prostě něco udělat. Někdy skoro cokoliv, než nic. Paralyzují nás strachy, lenost… Možná to taky znáte, já tedy ano.
To, co mě ale na semináři oslovilo nejvíce, byla odvaha včas skončit. Přeložila jsem si to jako odvahu změnit směr. Někdy máme zcela jasnou představu, jak by měly věci být, snažíme se hlavou prorazit zeď (to já tedy opravdu znám :-)) a přesně víme, že tohle je ta nejsprávnější cesta. Dlouze vymýšlíme, jak by se věci měly co nejlépe stát, až všechno nakonec dopadne úplně jinak. Vždycky jsem měla v hlavě mraky scénářů, jak se to či ono stane, na všechno jsem chtěla být připravená a když to pak přišlo, tak se nic z toho neodehrálo.
Tohle už se snažím nedělat a když to jenom trochu jde, snažím se to nechat nějak vyplynout. A co se stalo?
Život se mi dost zjednodušil :-) Nejsem na všechno připravená, protože to není potřeba. Vždycky se stane jen to, co se dá nějak vyřešit. Často ode mě nikdo nečeká skvělé řešení, ale stačí řešení, které mě napadne v dané situaci nebo mi někdo poradí. Je to dost osvobozující pocit.
Díky svým dlouhým předešlým přípravám na cokoliv se mi často stávalo, že jsem měla pocit, že neumím situace v mém životě řešit a vymýšlela jsem složité cesty k jednoduchému řešení. A výsledek? Nikdo o složitou cestu nestál a vždycky se objevila nějaká lepší, která mě před tím nenapadla. Nic složitého nebylo potřeba a když už to složité bylo, tak to stejně nefungovalo.
Někdy je lepší přehodnotit svoje snažení, rozhlédnout se kolem sebe a najít jinou cestu. Někdy tu jinou cestu musíme dlouho hledat, někdy je přímo před námi.
Přeji nám klid a vlídnost k sobě, abychom jí vždycky našli. :-)