Starší manželský pár slavil zlatou svatbu. Při společné snídani si žena pomyslela: „Už padesát let beru na manžela ohledy a vždycky mu dávám křupavější vrchní část housky. Dnes bych si tu pochoutku chtěla vychutnat já“. Rozřízla housku, vrchní díl namazala sobě, spodní manželovi. Ten však byl oproti očekávání velmi potěšen, políbil jí ruku a řekl: „Miláčku, udělala jsi mi velkou radost! Padesát let jsem nejedl spodní díl housky, který mám nejraději. Vždycky jsem si myslel, že bych Ti ho měl nechat, když Ti tak chutná“.
Možná to také znáte, často se honíme, abychom někomu jinému udělali radost a na sebe někdy zapomínáme. Já vím, honíme se i kvůli sobě, abychom to měli kolem sebe krásné a je moc fajn udělat pro ostatní něco, z čeho budou mít radost. Jenže máme pak radost i my? Když se hodně vydáváme, dlouhodobě nám to energii spíše bere. A já bych nás chtěla vyzvat, nezapomínejme na sebe. Udělejme pro sebe každý den něco hezkého, maličkost, drobnost. Budeme pak spokojenější a všem kolem nás to udělá radost. Tím jim vlastně dáme víc, než kdybychom se kvůli nim nějak přehnaně snažili. I oni cítí, že jedeme tak trochu na dluh a sobě odpíráme to, co dáváme jim. A to není nikomu dlouhodobě příjemné. Nebo se pletu?